O nás

O nás

V rodině jsme vždy měli nějakého toho pejska. Ale byli to povětšinou jen mazlíci a kámoši na procházky. Nikdo z naší rodiny se kynologii hlouběji nevěnoval, to až já jsem se po určité době o ni začala zajímat.

Když jsme se v roce 2009 s manželem přestěhovali do našeho baráčku, rozhodla jsem se, že bych nám ráda pořídila pejska. V té době jsem ještě neměla zrovna mnoho zkušeností, a tak započalo hledání toho pravého plemene pro nás. Měli jsme jasno, že chceme něco malého na gauč a k mazlení, aby nebylo náročné na pohyb. A brzy nás zaujal maltézský psík. V té době se papíroví jedinci pohybovali cenově od 20000Kč - 25000Kč, a proto jsem se i rozhodla pro bPP jedince. Našli jsme si inzerát a jeli jsme si pro našeho prvního psíka do Děčína, kde jsme si vybrali Lyrušku. Lyruška byla roztomilá, vykoupaná, načesaná, vrtěla ocáskem a plazila na nás jazyk. No byla zkrátka k sežrání, a proto padla volba na ni. Rozhodně našeho výběru nelitujeme, i když je to bezpapošek, povaha občas kolísá a člověk nikdy neví, co vymyslí nebo čeho se bude bát. Přesto je naše a my bychom ji nevyměnili ani za nic.

Lyruška nám změnila pohled na toto plemeno, jelikož ona rozhodně nikdy nebyla gaučový typ. Nestačily jí krátké procházky, takže jsme se brzy vrhly i na cvičení. I to se ale muselo postupně prodlužovat, protože poté, co jsme ji dostatečně jednou neunavili, při příjezdu domů z práce na nás čekala hotová spoušť. To prtě mrňavé strhalo všechny záclony a závěsy. Do dneška nechápu, jak to dokázala, jelikož to bylo poměrně vysoko a Lyruška nám o tom ani nehodlá vyprávět. :) Mezitím jsme se rozhodli, že Lyrušce pořídíme kámošku Biancu. To se psal duben 2010. Pro Biancu jsme si jeli až na dalekou Moravu a opět padla volba na bPP. Ano, v té době jsme ještě stále nebyli poučeni.

Když byl Lyrušce rok, dozvěděla jsem se poprvé o sportu jménem agility a v té době jsem měla štěstí, že jsem poznala i mou nejmilejší přítelkyni Báru. Díky ní jsem poznala naši nejúžasnější trenérku Evičku a s Lyruškou jsme k ní začali chodit na tréninky. To se psal datum 7.7.2010! Lyruška byla moc šikovná a jelikož Biance bylo už půl roku, rozhodla jsem se, že začne agilitit taky. V té době nás manžel pouze odvážel a přivážel, ale jak plynul čas, asi po půl roce se rozhodl, že to s Biancou zkusí sám a já jsem za to dodnes nesmírně ráda, jelikož jsou skvělý tým! Oba se spolu učí a oba jsou moc šikovní, od začátku udělali velké pokroky a dělat je budou určitě i nadále.

S kokoskama, jak jim s láskou říkáme, jsem zkusila i coursing, ale co by si to pelášily za střapečkem, když větší sranda je pelášit vedle páničky a mít rozzářená očíčka radostí! Čím více jsme dělali agility, tím více jsem toužila poznat ostatní sporty a tudíž doma nastalo přemlouvání, abych si mohla pořídit dalšího pejska, tentokrát už ale střední velikosti. A když jsem tedy konečně dostala zelenou, jala jsem se hledat plemeno, které by se ke mně nejvíce hodilo. Měla jsem dokonce i v merku Flat Coated Retrievera, jelikož jsem byla ovlivněna psem mé kamarádky Báry. Měl pro mě totiž naprosto vyhovující povahu. Nakonec jsem ale zabrousila mezi ovčácká plemena a váhala jsem mezi border kolií a australským ovčákem, kterého jsem poznala na výstavě. V té době jsem poznala dobrou kamarádku Anetu Kottovou, která v té době také uvažovala o australském ovčákovi, a tak jsme hledaly společně. Oběma se nám líbilo jedno spojení, do kterého jsme nakonec šly obě dvě, a to opravdu nebylo v plánu, ale co už! Člověk míní, život mění, ne? Původně jsem toužila po red merle holčičce. Anet ale byla první zájemkyně a též o ni měla zájem a jelikož se narodila pouze jedna, tak jsem měla smolika a musela vybírat mezi červenýma holčičkama. Měla jsem ale štěstí, jelikož mě už pouze z fotky okouzlila moje milovaná Oriannka a na osobní návštěvě jsem se do ní zamilovala ještě více, když mi usnala v klíně. Bylo rozhodnuto!

2.9.2011 nastal den D, kdy jsme si pro naše holky jely. Bála jsem se toho, že se Ori ke mně nebude mít. Že si mě nevybere a nakonec budu muset vybírat jinou. Naštěstí k nám holky ale přilítly a vypadalo to, jako by nás znaly celý život. Obě byly bláznivky už od začátku a vraždily se navzájem. Podepsala se smlouvička a hurá s Oriannkou domů!

Musím říci, že Ori mi povahově sedla jako prdel na hrnec, když to tak musím napsat. Udělá pro mě cokoliv, co mi na očích vidí. Je jemnější povahy, ale zároveň skvěle vyrovnaná, taky je velmi poslušná, dle lidí až uposlušněná. A je to snad nejukecanější pes na světě, co znám. Ona je můj životní pes, se kterým jsem měla možnost poznat různé psí sporty. Ty, které nás baví nejvíce, u těch jsme i zůstaly. Také doufám, že Ori nebude první a poslední australský ovčák v našem životě.

Když tak nad tím přemýšlím, psi nám obrátili život naruby, spí s námi v posteli, sdílí s námi veškerý volný čas, jezdí s námi na výlety, těší se dokonce i k veterináři. Už to není jako dřív, že měl člověk fůru času, mohl se věnovat, čemu chtěl, věnovat čas sobě, peníze si utrácet, za co chtěl, utrácet je jen pro sebe. Tohle holky absolutně změnily. Jsou středobodem, co se týče času i financí. Jedno velké pozitivum jim ale přiznat musím: díky nim jsem se dostala k mému koníčku a to k focení!